Cesty Yuhůovy > Turecko 2011 > podél syrské hranice

Pátá cesta do Turecka

Letíme z Drážďan do Antalye s Pegasus Airlines. Do čtvrtka budeme popojížďět po Tyrkysovém pobřeží z Antalye do Fethie (přes Kemer, Čirali, Chiméry, Kaš atd.), já se pak odpojím a pojedu zase na východ, minimálně do Antakye, prostě někam k Sýrii. Teda jestli to všechno vyjde.

Na obrázku vidíte můj balící seznam. (Možná by takhle šly balit i holky.)

Půlnoční amfiteátr v Kaši

Kaš zatím vypadá jako milé pobřežní městečko s turistickým průmyslem rozvinutým do rozumné míry. Při náhodné noční procházce jsem dorazil do starého řeckého divadla. To se tady na jižním pobřeží stává celkem běžně. Poslouchám noční ticho a hmyz na olivách. Včera to tak milé nebylo. Letovisko Tekirova u Kemeru je plné megahotelů a Rusů, takže i na mě zkoušeli prodejci mluvit rusky. Hluk a drahota znamená, že tam už fakt nechci ani nedoporučuju jezdit. I samotný Kemer se podle mě trochu zhoršil.

Thermesos v mracích

Před třemi lety už se nám Thermessos navštívit nepodařilo, tak jsem si udělal zajížďku letos při vracení auta. Fakt se nedivím, že tohle Orlí hnízdo nikdo ve starověku nedobyl. 9 km serpentin jsem vyjížděl 20 minut. Kromě divadla má velkolepé podzemní sklady.

Bagras Kale, křižácký a arabský hrad

Opuštěný a neznámý hrad mezi Kilikií a Hataí (v minulosti téměř vždy okraj Sýrie). 4 km od křižovatky se dá dojít mezi sady vesnice Bagras. Přežral jsem se moruší, už přezrávají. Hrad je obrovský. Vyspal by se tu v suchu celý regiment.

K večeru přišlo postupně asi 20 tureckých mladíků. Přinesli si gril, uhlí a mražená kuřata. Nastěhovali se do nejuklizenější časti dómu, sekali kuřata mačetou a povídali si se mnou. Turecky. Anglicky uměli dohromady asi šest slov. Takže pokec nic moc. Pár místností je pobořených, ale většina stojí jak za Křižáků. Vůbec mi to nepřipomínalo české hrady, protože tady nejsou žádné hradby. Postaveno v 7. století, ale hlavně za Křižáků v jedenáctém. Přemýšlím, jak sem dostat hráče na Gawaina.

Antakya aneb Hatay aneb Antiochie

 

Z procházky k jednomu z nejstarších kostelů na světě mě spíše než samotný kostel sv. Petra zaujaly skály nad ním. Ještě jsem nezjistil, co je to za paní, ale sochu má mezi skalními cestičkami opravdu velikou.

Další skoro půlden padl na prohlídku Antakyjského muzea. Jádro sbírek tvoří římské mozaiky z období kolem třetího století, takže ještě nezasažené křesťanstvím. Asi nejvíc mě uchvátili Narcis a Echo, kreří ale nešli moc vyfotit, proto raději sdílím opilého Dionýsa.

Další informace o městě Antakya (Hatay) budu postupně přidávat na svůj hlavní turecký web.

Gaziantep, Harran, Šanliurfa, Mardin

Vstup do muzea o turecko-francouzské válce v Gazi Antepu. Turci jsou na tehdejší vítězství velmi pyšní.

Harran je zajímavý křižáckým hradem a architekturou ovlivněnou nedostatkem dřeva.

Šanliurfa má kouzlo líznuté Arábií, ostatně do Sýrie je to kousek.

Mardin se rozkládá na severní straně velkého kopce s hradem. Jel jsem sem kvůli architektuře a byl to dobrý nápad. Okolí je prekvapivě zelené. Pokračuju přes Midyat a Hasankef do Dyarbakiru.

K Nemrut Dagi

 
12 km od vrcholu Nemrut Dagi mě chytila bouřka a pohostinný Kurd, takže z plánované noci pod širákem je opět jen spaní pod střechou. Vstávám ve 4.10, abych měl šanci chytit nahoře na hoře svítání a taky abych se stihnul vrátit včas do Diarbakiru.
Udělal jsem dnes během cesty pár hloupých chyb. Bez nich bych býval stihnul už dnešní západ. Napřed jsem si nechal ujet dolmuš. Pak jsem se v Sivereku nechal přesvědčit, že na Nemrut se jede přes Kahtu, i když se to na mapě zdálo jako blbost. Pak byla smůla, že bus přijel k těsně plnému trajektu přes Eufrat, což znamenalo ztrátu další hodiny. Nejvíc si ale vyčítám, že jsem nevystoupil už před Kahtou na křižovatce se šipkou na Nemrut Dagi a nešel stopovat. Nakonec jsem se z Kahty musel přesně na tuhle křižovatku 30 km stopem vracet. Takže čas v háji. Vypadá to tu nádherně, skoro tak krásně jako u nás v Čechách, všude zeleno.

Poprvé stopem trajektem

Čekáme na trajekt přes Eufrat, přesněji přes přehradu.

Stopnul jsem před chvílí náklaďák, který mě sveze do Sivereku. Zajeli jsme k trajektu. Přitom mi došlo, že jsem ještě nikdy jakožto stopař nečekal na trajekt. To vědomí, že se převezu lodí a nasednu podruhé do toho auta, kterým vezeme veliký transformátor do Urfy, je vědomí příjemné. Akorát mě mrzí, že někam zrovna odešla ta hezká holka, která se tu ze břehu culila na turistu.

Tak přeci mám vanskou kočku

Během mé návštěvy města Vanu se mi nepodařilo vyfotit známou vanskou kočku, která má každé oko jinak zbarvené. Nyní při prohlížení fotek z Karsu jsem si s radostí všimnul, že se mi vanskou kočku přeci jen náhodou podařilo vyfotit. Ještě že mám ve zvyku fotit každou (i tu nejprašivější) kočku, kterou na cestách potkám. Když se z velké fotky udělá výřez, tak je jasné, že jsou obě oči opravdu jinak zbarvené. Takže nakonec ta cesta do Karsu dostává ještě nový smysl.

Jak jistě kočičí znalci poznají, jde pravděpodobně o kocoura, kterého ve chvíli focení něco docela dost rušilo.

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt