Díly Turecka: Trabzon - okolí
Rize - Kackar, Kars, Ani -
Ararat, Van - podél
syrské hranice
Procházky po Tao Klarjeti
April 20 2011, 1:58 PM
Vrátil jsem se do Turecka a pár
dnů strávím procházkami po okolí
Yusufeli.
Tao Klarjeti je název pro středověkou gruzínskou říši. Její
někdejší území je dnes z větší části na území Turecka. Zachovaly se staré
hrady, většinou nepřístupné, a rozpadající se kostely z období
od osmého do jedenáctého století.
Zůstal jsem teď pár dnů v ubytovně v Yusufeli a chodím odsud
na pochoďáky k těm památkám. Jsou hodně rozptýlené. Ačkoli tahle
část vandru měla být odpočinková, protože chodím bez báglu, moc už mě
bolí nohy. Například do
Dörtkilise to bylo 28 km, naštěstí asi 10 km
se podařilo ušetřit na tři stopy.Do Bahçeli jsem v pondělí vyrazil
náhodou, kam mě nohy nesly, cestou se na skále vlevo objevil
starý hrad (na fotce jej lze tušit vlevo nahoře). Moc se mi tu líbí.
Hory jsou sice vyprahlé, ale kaňony jsou ozvučené bystřinami a v
říčních nivách bují jednoduché zemědělství.
Yusufeli se nachází na jihovýchodní straně přímořských hor
Kačkaru. Je to tady ve srážkovém stínu, přes hory se moc nevypršených mraků
neprodere. Takže jsem si příjemně odpočinul od deště, který mě
na cestách sužoval od Trabzonu přes Batumi po Artvin. Za poslední
tři dny tady v Yusufeli pršelo jenom čtyřikrát a ne déle než deset
minut.
Fotky z první části mé cesty jsem povybíral z první části mé
cesty. http://www.facebook.com/media/set/fbx/?set=a.1898068204409.105652.1022734338
Işhan, starý gruzínský kostel
April 21 2011, 1:25 PM
Išhan byl z Yusufeli asi jenom 25 km, ale přes čtyři různé
křižovatky. Jel jsem stopem čtyřmi auty. Na tato čtyři auta, která mi
zastavila, nepřipadlo žádné, které by mě nevzalo. Stopuje se tu moc hezky,
jenom je na některých úsecích doprava občas hodně řídká.
Vesnička Işhan je vysoko v kopcích, obklopená poli
zavlažovanými z potoka, který se tu nahoře bere kdoví odkud. Zajímavostí
vesničky je kostel stavěný od 10. do 12. století. Má ohrom ě vysokou kopuli
(42 metrů) na 4 sloupech. Zbytek střechy byl pravděpodobně tvořen
krovy bez klenby, takže střecha se přes ta staletí nedochovala. Kostel
patří mezi památky na středověkou gruzínskou říši Tao Klarjeti. Něco o
tom napíšu po návratu do Čech.
Pozvání na tureckou večeři
April 21 2011, 1:39 PM
Dvanácté auto, které mě dnes při cestování v údolí mezi
Yusufeli a
Erzurum nabralo, řídil Mustafa. Byl už pozdní večer a pořádná
zima. Mířil jsem někam k Erzurumu a možná bych tam i dnes dojel, kdyby
to dvanácté auto skutečně jelo do Erzurumu. Ale mířilo jenom do
Uzundere. Mustafa je společník v nábytkářské firmě a vzal mě na prohlídku.
To je v Turecku normální, lidi si vás berou do firem, do obchodů,
všude. No a nakonec mě Mustafa pozval k nim domů. Má bratra Mohammeta,
který mluví celkem slušně anglicky. Takže teď bydlím u nich. Jsme po
večeři a povídáme si s jejich starým tatínkem, s maminkou, která stále
nosí nějaké dobroty (až se cítím trochu trapně). Je to vlastně
stejné, jako kdybych bydlel u někoho na Couchsurfingu, akorát tahle rodina si
mě nějak víc považuje. Jsem jejich host a být host v Turecku
znamená být opečovávaný do posledního detailu, až na hranici příjemnosti.
K večeři byla čorba, jogurt, arabský chleba, cosi zvláštního
polévkovitého chutnající jako rozvařené dolmates s kroupami a
kuymak. Po večeři čaj a baklava. Večeřeli jsme na zemi. Na zem byl
položen ubrus, na něj malý stolek a na stolku bylo jídlo. Ženy večeřely
odděleně, nás pět chlapů (tři bratři, tatínek a já) v obýváku na
koberci vedle kamen.
Do Karsu
April 23 2011, 3:36 PM
Kniha Orhama Pamuka "Sníh" začíná v autobusu z Erzruzumu do
Karsu, což je kniha, kvůli které jsem do Karsu cestoval, abych, třebas i po
čtyřiceti letech, poznal místa, kde hrdina Ka děj prožívá, a
náhodu, díky trase autostopu minulých dnů, jsem jel také z Erzurumu. V
autobusu Ka potká vesničana, kterého znovu během usedavého pláče
potká až za tři dny, což mě doufám nečeká, protože jsem v autobusu
nepotkal vesničana, ale patologa Kemala, se kterým jsem se dal do řeči,
neboť uměl anglicky tak slušně, že jsme se stihli skamarádit ještě
dříve, než nás v přeplněném autobuse průvodčí rozsadil, ale ještě
předtím mě Kemal stihnul pozvat na večeři k němu domů, kde budou i jeho
kamarádi, také doktoři, také mluvící anglicky.
Autobus projížděl po mnohem lepší sinici, než která do Karsu
z Erzurumu vedla v literární fikci, protože dnes už je to místy
dálnice, i když se autobus musel často i zpomalovat na desítku, to když
projížděl opravovanými úseky. Cesta napřed vedla širokou rovinou
podél řeky, tuším že Arasu, která se podél silnice po hodině zabořila
do mělkého kanonu, načež padla tma a řeka odbočila směrem do
Arménie a Azerbajdžánu. Kemal mě nakonec v Karsu skutečně vzal k sobě domů
na večeři a potom ke kamarádům doktorům, koukali jsme na fotbal,
basketbal a tlachali o Turecku, světě, životě a o té knize Sníh,
kterou jsem četl loni a kterou má Kemal teprve rozevřenou na
stole. Ukazoval mi originální věty a vysvětloval, jaký skrytý smysl
mají v turečtině jména hrdinů, které jsem v překladu nemohl pojmout.
Cestou zpátky po noční ulici začal padat sníh, padal rychle a my jsme
turecky rýmovali Kars'da kar, karda Kars. Protože už bylo pozdě na
hledání hotelu, spal jsem doma u Kemala a ráno jsem se zúčastnil jejich
snídaně s poznáním, že kombinace slaných oliv a čerstvých
vařených vajec s tureckým sýrem a medem dává smysl. Kdybych tehdy býval
věděl, že příští noc strávím v podivném laciném hotelu bez topení a s
jinovatkou na sklech, vážil bych si Kemalova pokoje pro hosty
víc.
Ztracen v Karsu, nalezen v masně
April 23 2011, 3:54 PM
Moderní Kars založili v 19. století Rusové na striktně
pravoúhlém základě, což je pro Turecká města dosti netypické. V těchto
pravoúhlých ulicích jsem obešel pár hotelů, vybral si jeden
levnější, nechal jsem si tam batoh a vyrazil na hrad. Cestou jsem si
mimochodem koupil za ekvivalnt 80ti korun zimní bundu. Vypadám v ní výborně
-- je bílá, k tomu khaki kraťasy, exot k pohledání. Ještě že je mi
jedno, co si o mě lidi myslí.
Na kopci naproti hradu pouštěli kluci a pánové draky a
hulákali na sebe nadávky, když si navzájem zamotali šňůry. Po vichru přišla
bouřka a pak strašnej slejvák. Posouval jsem se ulicemi ke svému
hotelu, zimní bunda promokla durch,
A... zabloudil jsem.
Padla tma. Jak jsou ty ulice pravoúhlé, tak nejde rozpoznat
jednotlivá místa od sebe. Respektive jde to moc blbě. Jméno hotelu jsem si
nepamatoval. Mohl jsem sice projít všechny báječně rovnoběžné
ulice Karsu a nachodit v tom dešti kilometry, ale to není správná
metoda hledání neznámého hotelu. Promoklý na kost jsem propadal
beznaději. Jak se zeptat na cestu k hotelu, jehož jméno si nepamatuji?
Stepoval jsem pod úzkým parapetem přes masnou. Řezníci, vidouce mě tam,
pozvali mě dovnitř.
Připomeňme si, že jsem v Turecku, takže moudří už vědí, jak
to dopadlo. S personálem masny vypukla družba. Přinesli pro mě
křeslo, nechali na mě foukat topení, nalili do mě čtyři čaje a nad mapou
světa jsme se učili turecky pomocí posunků. Šéf masny měl za manželku
Holanďanku, ale už se rozvedli, protože telefonování je děsně
drahé a v Holandsku moc prší. AKP je bezva strana a budeme ji volit.
Všichni zákazníci kupující maso se dozvěděli, že přišel velký arkadáš
Ček džumhuryetiden.
Mám zvláštní zvyk všechno si fotit, a tak mě napadlo ukázat
jim fotky míst kolem hotelu, která poznali. Připomeňme si, že jsme v
Turecku, takže vzali auto a skrze déšť mě do hotelu odvezli.
Ani u Karsu
April 25 2011, 2:10 PM
Ani je jméno starého, nyní opuštěného arménského hlavního města.
Ve středověku tu žilo na sto tisíc lidí. Zachovaly se jen hradby a
asi tucet kostelů. Četl jsem kdesi, že právě odsud se inspiroval
středověký evropský románský styl. Obrovské neprozkoumané
podzemí lze jenom tušit podle několika přístupných a zavalených sklepů.
Za řekou už je Arménie s ruskými vojenskými základnami, a tak
se na spoustu míst v samotném Ani nesmí. I tak je Ani místo, kde se
může turista k turecko-arménským hranicím nejvíce přiblížit.
V prodejne bryli v Iğdıru
April 25 2011, 5:22 AM
Typıcka prıhoda ze stopu po Turecku. V Tuzluce jsem stopnul
pekne auto. Pan se ukazal byt prodejcem brylı. Zavezl me do
Iğdıru,
jak jsem chtel. Ovsem samozrejme jaksı navıc me zatahnul k sobe do
prodejny, nabıdnul mne caj a posadıl me ke svemu pocıtacı, abych se
podıval na Internet. Tak abych mu udelal radost (protoze co ja bych tak
delal na Internetu), pısu tenhle zapısek. Dopıjeme caj a ja vyrazım za
mesto stopovat pres ubocı Araratu do Doğubayazıtu. Ararat je v
mracıch.
Díly Turecka: Trabzon - okolí
Rize - Kackar, Kars, Ani -
Ararat, Van - podél
syrské hranice