Cesty Yuhůovy > Turecko 2011 > severovýchod

Procházky po Tao Klarjeti

Tao Klarjeti je název pro středověkou gruzínskou říši. Její někdejší území je dnes z větší části na území Turecka. Zachovaly se staré hrady, většinou nepřístupné, a rozpadající se kostely z období od osmého do jedenáctého století.

Zůstal jsem teď pár dnů v ubytovně v Yusufeli a chodím odsud na pochoďáky k těm památkám. Jsou hodně rozptýlené. Ačkoli tahle část vandru měla být odpočinková, protože chodím bez báglu, moc už mě bolí nohy. Například do Dörtkilise to bylo 28 km, naštěstí asi 10 km se podařilo ušetřit na tři stopy.Do Bahçeli jsem v pondělí vyrazil náhodou, kam mě nohy nesly, cestou se na skále vlevo objevil starý hrad (na fotce jej lze tušit vlevo nahoře). Moc se mi tu líbí. Hory jsou sice vyprahlé, ale kaňony jsou ozvučené bystřinami a v říčních nivách bují jednoduché zemědělství.

Yusufeli se nachází na jihovýchodní straně přímořských hor Kačkaru. Je to tady ve srážkovém stínu, přes hory se moc nevypršených mraků neprodere. Takže jsem si příjemně odpočinul od deště, který mě na cestách sužoval od Trabzonu přes Batumi po Artvin. Za poslední tři dny tady v Yusufeli pršelo jenom čtyřikrát a ne déle než deset minut.

Fotky z první části mé cesty jsem povybíral z první části mé cesty. http://www.facebook.com/media/set/fbx/?set=a.1898068204409.105652.1022734338

Işhan, starý gruzínský kostel

Išhan byl z Yusufeli asi jenom 25 km, ale přes čtyři různé křižovatky. Jel jsem stopem čtyřmi auty. Na tato čtyři auta, která mi zastavila, nepřipadlo žádné, které by mě nevzalo. Stopuje se tu moc hezky, jenom je na některých úsecích doprava občas hodně řídká.

Vesnička Işhan je vysoko v kopcích, obklopená poli zavlažovanými z potoka, který se tu nahoře bere kdoví odkud. Zajímavostí vesničky je kostel stavěný od 10. do 12. století. Má ohrom ě vysokou kopuli (42 metrů) na 4 sloupech. Zbytek střechy byl pravděpodobně tvořen krovy bez klenby, takže střecha se přes ta staletí nedochovala. Kostel patří mezi památky na středověkou gruzínskou říši Tao Klarjeti. Něco o tom napíšu po návratu do Čech.

Pozvání na tureckou večeři

Dvanácté auto, které mě dnes při cestování v údolí mezi Yusufeli a Erzurum nabralo, řídil Mustafa. Byl už pozdní večer a pořádná zima. Mířil jsem někam k Erzurumu a možná bych tam i dnes dojel, kdyby to dvanácté auto skutečně jelo do Erzurumu. Ale mířilo jenom do Uzundere. Mustafa je společník v nábytkářské firmě a vzal mě na prohlídku. To je v Turecku normální, lidi si vás berou do firem, do obchodů, všude. No a nakonec mě Mustafa pozval k nim domů. Má bratra Mohammeta, který mluví celkem slušně anglicky. Takže teď bydlím u nich. Jsme po večeři a povídáme si s jejich starým tatínkem, s maminkou, která stále nosí nějaké dobroty (až se cítím trochu trapně). Je to vlastně stejné, jako kdybych bydlel u někoho na Couchsurfingu, akorát tahle rodina si mě nějak víc považuje. Jsem jejich host a být host v Turecku znamená být opečovávaný do posledního detailu, až na hranici příjemnosti.

K večeři byla čorba, jogurt, arabský chleba, cosi zvláštního polévkovitého chutnající jako rozvařené dolmates s kroupami a kuymak. Po večeři čaj a baklava. Večeřeli jsme na zemi. Na zem byl položen ubrus, na něj malý stolek a na stolku bylo jídlo. Ženy večeřely odděleně, nás pět chlapů (tři bratři, tatínek a já) v obýváku na koberci vedle kamen.

Do Karsu

Kniha Orhama Pamuka "Sníh" začíná v autobusu z Erzruzumu do Karsu, což je kniha, kvůli které jsem do Karsu cestoval, abych, třebas i po čtyřiceti letech, poznal místa, kde hrdina Ka děj prožívá, a náhodu, díky trase autostopu minulých dnů, jsem jel také z Erzurumu. V autobusu Ka potká vesničana, kterého znovu během usedavého pláče potká až za tři dny, což mě doufám nečeká, protože jsem v autobusu nepotkal vesničana, ale patologa Kemala, se kterým jsem se dal do řeči, neboť uměl anglicky tak slušně, že jsme se stihli skamarádit ještě dříve, než nás v přeplněném autobuse průvodčí rozsadil, ale ještě předtím mě Kemal stihnul pozvat na večeři k němu domů, kde budou i jeho kamarádi, také doktoři, také mluvící anglicky.

Autobus projížděl po mnohem lepší sinici, než která do Karsu z Erzurumu vedla v literární fikci, protože dnes už je to místy dálnice, i když se autobus musel často i zpomalovat na desítku, to když projížděl opravovanými úseky. Cesta napřed vedla širokou rovinou podél řeky, tuším že Arasu, která se podél silnice po hodině zabořila do mělkého kanonu, načež padla tma a řeka odbočila směrem do Arménie a Azerbajdžánu. Kemal mě nakonec v Karsu skutečně vzal k sobě domů na večeři a potom ke kamarádům doktorům, koukali jsme na fotbal, basketbal a tlachali o Turecku, světě, životě a o té knize Sníh, kterou jsem četl loni a kterou má Kemal teprve rozevřenou na stole. Ukazoval mi originální věty a vysvětloval, jaký skrytý smysl mají v turečtině jména hrdinů, které jsem v překladu nemohl pojmout. Cestou zpátky po noční ulici začal padat sníh, padal rychle a my jsme turecky rýmovali Kars'da kar, karda Kars. Protože už bylo pozdě na hledání hotelu, spal jsem doma u Kemala a ráno jsem se zúčastnil jejich snídaně s poznáním, že kombinace slaných oliv a čerstvých vařených vajec s tureckým sýrem a medem dává smysl. Kdybych tehdy býval věděl, že příští noc strávím v podivném laciném hotelu bez topení a s jinovatkou na sklech, vážil bych si Kemalova pokoje pro hosty víc.

Ztracen v Karsu, nalezen v masně

Moderní Kars založili v 19. století Rusové na striktně pravoúhlém základě, což je pro Turecká města dosti netypické. V těchto pravoúhlých ulicích jsem obešel pár hotelů, vybral si jeden levnější, nechal jsem si tam batoh a vyrazil na hrad. Cestou jsem si mimochodem koupil za ekvivalnt 80ti korun zimní bundu. Vypadám v ní výborně -- je bílá, k tomu khaki kraťasy, exot k pohledání. Ještě že je mi jedno, co si o mě lidi myslí.

Na kopci naproti hradu pouštěli kluci a pánové draky a hulákali na sebe nadávky, když si navzájem zamotali šňůry. Po vichru přišla bouřka a pak strašnej slejvák. Posouval jsem se ulicemi ke svému hotelu, zimní bunda promokla durch,

A... zabloudil jsem.

Padla tma. Jak jsou ty ulice pravoúhlé, tak nejde rozpoznat jednotlivá místa od sebe. Respektive jde to moc blbě. Jméno hotelu jsem si nepamatoval. Mohl jsem sice projít všechny báječně rovnoběžné ulice Karsu a nachodit v tom dešti kilometry, ale to není správná metoda hledání neznámého hotelu. Promoklý na kost jsem propadal beznaději. Jak se zeptat na cestu k hotelu, jehož jméno si nepamatuji? Stepoval jsem pod úzkým parapetem přes masnou. Řezníci, vidouce mě tam, pozvali mě dovnitř.

Připomeňme si, že jsem v Turecku, takže moudří už vědí, jak to dopadlo. S personálem masny vypukla družba. Přinesli pro mě křeslo, nechali na mě foukat topení, nalili do mě čtyři čaje a nad mapou světa jsme se učili turecky pomocí posunků. Šéf masny měl za manželku Holanďanku, ale už se rozvedli, protože telefonování je děsně drahé a v Holandsku moc prší. AKP je bezva strana a budeme ji volit. Všichni zákazníci kupující maso se dozvěděli, že přišel velký arkadáš Ček džumhuryetiden.

Mám zvláštní zvyk všechno si fotit, a tak mě napadlo ukázat jim fotky míst kolem hotelu, která poznali. Připomeňme si, že jsme v Turecku, takže vzali auto a skrze déšť mě do hotelu odvezli.

V prodejne bryli v Iğdıru

Typıcka prıhoda ze stopu po Turecku. V Tuzluce jsem stopnul pekne auto. Pan se ukazal byt prodejcem brylı. Zavezl me do Iğdıru, jak jsem chtel. Ovsem samozrejme jaksı navıc me zatahnul k sobe do prodejny, nabıdnul mne caj a posadıl me ke svemu pocıtacı, abych se podıval na Internet. Tak abych mu udelal radost (protoze co ja bych tak delal na Internetu), pısu tenhle zapısek. Dopıjeme caj a ja vyrazım za mesto stopovat pres ubocı Araratu do Doğubayazıtu. Ararat je v mracıch.

Ani u Karsu

Ani je jméno starého, nyní opuštěného arménského hlavního města. Ve středověku tu žilo na sto tisíc lidí. Zachovaly se jen hradby a asi tucet kostelů. Četl jsem kdesi, že právě odsud se inspiroval středověký evropský románský styl. Obrovské neprozkoumané podzemí lze jenom tušit podle několika přístupných a zavalených sklepů.

Za řekou už je Arménie s ruskými vojenskými základnami, a tak se na spoustu míst v samotném Ani nesmí. I tak je Ani místo, kde se může turista k turecko-arménským hranicím nejvíce přiblížit.

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt