Cesty Yuhůovy > Turecko 2011 > okolí Rize

Uzungöl

Plány berou za své dál. Od jezera Uzungöl se mělo dát toulat po horách, ale ve sněhu to prostě nejde. Po horách tu nikdo nechodí a cesty jsou neprošláplé. Tak jsem se prošel kolem jezera, zkusil zabočit tu tam, tu jinam, načež mě to přestalo bavit a na večer jsem se svezl zpátky k moři, kde jsem čekal teplejší podmínky. Jezero je zajímavé tím, že není umělé, pravděpodobně vzniklo sesuvem nějakého kusu svahu, který zafungoval jako hráz. Lesy jsou smrkové.

Eroze je tady kolem Trabzonu v podhůří Kaçkaru obrovská. Skály jsou mokré, do každého údolí sem tam padají vodopády, řeky jsou na spodním toku hnědé a kalné. Všude se tu pěstují lísky na oříšky.

Nakonec jsem dovandroval až do Rize a teď sedím v kavárně bez internetu a srkám pravý Rize čaj. Chutná stejně jako Rize čaj všude jinde v turecku. Profesní deformace nyní přináší úkol pro desambiguaci české věty: "Sedím v Rize a srkám Rize čaj." Vsadím se, že automat nadělá aspoň dvě chyby.

Zkusím najít nějaké závětří v kopcích. Spíš než zimy a deště se tady v Turecku bojím psů, ale snad dneska nebudou.

Mezi čajovníky kolem Rize

K poledni jsem vyrazil nalehko nahoru do kopců nad Rize. Potřebovav po chladné noci teplou sprchu jsem se napřed ubytoval v hotelu Otel Tibet. Pan Tibet byl nadmíru pozorný, ale jeho rezervační systém vyžadoval křestní jména mé matky i otce. Tak jsme si u jeho počítače prostřednictvím Google translate pěkně popovídali o tom, jak mu do toho nic není, a tak nakonec vyplnil třikrát příjmení. Překládání přes translátor nás začalo bavit tolik, že jsme probrali počasí, místní muzea, sochy a české zvyky. Turci jsou družní a prostřednictvím automatických translátorů se jim k této jejich družnosti dostává do ruky nebezpečný nástroj.

Původní plán pro Rize, totiž rychlá prohlídka muzea, botanické zahrady a odjezd do Ayderu, jsem zcela opustil. Ayder je podobně jako Uzungöl nebo Sumela víc v podhůří a určitě tam taky bude spousta sněhu a pramálo srandy. O původně zamýšleném přechodu hor z Aderu do Yusufeli vůbec nemluvě, to je teď nerealizovatelné, i kdybych měl výbavu na hory. Protože jsem se ale ráno na předměstí probudil v novostavbě vedle keříků, ve kterých jsem identifikoval čajovníky, projdu se odpoledne do kopců mezi čajové plantáže.

Vlastně jsem nikdy v čajové oblasti nebyl. Znám to z fotek, vypadá to malebně. Je pravda, že krajinu pěstování čaje nádherně formuje. Čajovníky jsou pečlivě zastřižené, takže celý kraj vypadá jako zahrada. Pěstují se víc na severních svazích (což je tady všude), asi potřebují stín. Mezi malými čajovníky tu a tam rostou velké solitérní stromy, asi taky kvůli stínu. Hlavně olše a kaštanovníky (seté) a pár dalších druhů, které ještě bez listů neumím identifikovat. Další zajímavostí je naprosto rozptýlená zástavba, typická pro celé pontské podhůří. Každých sto metrů tu stojí osamocený dům, obklopený keříčky čajovníků (o kus dál na západ byl dům obklopený lískovými háji). Nějaká centra nebo někdejší koncentrovanější vesničky se dají poznat jenom podle přítomnosti mešit. Jinak ty samotné čajovníky nejsou nic extra. Prostě takový keříček, nevoní, nekvete, roste.

Nemaje žádný cíl jsem tak na zdejším venkově prachsprostě zevloval. Místní mě zdravili a měli ze mě větší atrakci než já z nich. Mám v sobě asi sedm čajů, jak mě chlapi do čajoven zvali posedět a vyzvídali, odkud jsem (což byla tak jediná komunikace, která se povedla, zbytek jsme si nerozuměli). Žádný čaj jsem neplatil, protože to odmítali (a já to vlastně nabízel jenom ze slušnosti). Ženy zatím hnojily čajovníky. Rozhazovali nějaký dusíkatý sajrajt. Potom s dětmi do keříků mlátily tyčemi, asi aby hnojivo propadlo dolů a nezůstalo na listech. U úlů mě odchytl včelař a dával mi ochutnávat plástve. Inu Turecko. Zpátky do Rize jsem si stopnul dolmuş, stál dvě a čtvrt liry.

Jak by byrokrat vylepšil dolmuš

Dolmuş je turecký způsob městské a příměstské hromadné dopravy. Jsou to takové minubusy. Napadlo mě pár změn a předpisů à la Evropa:

  • je zakázáno za jízdy mluvit s řidičem
  • je zakázáno sedět vedle řidiče
  • dolmuş smí zastavovat jen v zastávkách k tomu určených
  • je zakázáno jezdit s otevřenými dveřmi
  • řidič nesmí v zatáčkách a na křižovatkách počítat a vracet drobné
  • jsou-li všechna místa obsazena, nelze přibírat další cestující
  • dolmuş nesmí dělat odbočky na žádost cestujících
  • řidič nesmí odcházet na čaj
  • posílání balíků, nákladů a živých zvířat známým se zapovídá
  • odjezd spoje musí být předem stanoven a nesmí být závislý na počtu nastoupených cestujících
  • běžný mrav, že není dovoleno sedat si vedle osob opačného pohlaví, je diskriminace osob neopačného pohlaví
  • dolmuşe jezdící na téže lince se nesmějí předjíždět

Byl bych dobrý byrokrat. Naštěstí nic z toho by tady nezabralo. Hurá.

Odbočka do Gruzie

V Gruzii jsem chtěl vidět Batumi a údolí Vardzia. Z Batumi nyní píšu, ale údolí Vardzia musím opět vzdát, protože podle informací od slečky z informací, která kvůli tomu někam telefonovala, se kvůli sněhu nedá do Vardzie dostat. Tak jsem zůstal o den déle v deštivém Batumi a krátil jsem si čas procházkami po zdejších ulicích pamatujících ještě koloniální styl. Vlastně čekám na lepší počasí, mělo by být od úterý. To už se vrátím do Turecka, kde v horách kolem Artwinu budu sluníčko moc potřebovat.

Nejhezčí den, včerejšek, jsem prostepoval na hraničním přechodu. Udělal jsem při procházení přechodu botu, když jsem na svůj linkový autobus čekal s hufem Azerbajdžánců na špatném místě, ještě před druhou kontrolou. Tak jsem musel vystát ještě jednu šílenou frontu a můj autobus na mě už asi nepočkal. Nemám mu to za zlé, kdo by taky čekal půl hodiny na přiblbého cizince, který ani neumí překonat hraniční přechod (tedy na mě). Spíš mě mrzí, že jsem pak zmateně čekal dvě další hodiny v očekávání, zda se můj autobus někde objeví. Nakonec jsem od hranic dojel do Batumi stopem, ale měl jsem to udělat dříve.

Gruzie se od Turecka úplně zásadně liší. Jsou tu jiné stavby, jiný urbanismus, jiné rostliny a jiné zemědělství. Horší služby, nižší ceny, průměrně výrazně méně kvalitní zboží. Minimálně čtvrtina lidí tu mluví solidně rusky, takže se mohu domluvit velmi snadno. Není problém poklábosit o počasí nebo se v obchodě zeptat na dnešní čerstvé mléko (už neměli, ptal jsem se až kolem třetí odpoledne). Vlastně si uvědomuju, že jsem si povídal s prodavačkou. Nevzpomínám si, že bych někdy v Turecku kupoval něco u prodavačky, skoro ve všech obchodech jsou v Turecku muži. Tady je za pultem spíše více žen. Jakmile ale někdo neumí rusky, tak jsem zcela mimo, protože se se svou turečtinou tady v Gruzii můžu jít klouzat.

Jak teď koukám na aktualizovanou předpověď, tak jsem v háji. Bude tady všude ještě nejméně týden pršet a místy sněžit, v úterý žádné zlepšení nepřijde. Tak to abych se vrátil do Turecka a koupil si oblečení a boty na sníh. Nebo se na východní Turecko spíš úplně vykašlat a jet někam, kde je hezky a kam můžu bez víza. Jenomže kde to tady je?

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt