Cesty Yuhůovy > Portugalsko > Lisabon

Poznámky o lístcích na MHD

V Lisabonu se kupují lístky na veřejnou dopravu ve formě kartiček, které se dobíjejí. V automatech se kartička koupí a pak se musí ještě dobít. Přitom se musí strčit do správné díry, nebo položit na malý terminálek (na fotografie je automat s dírou).

Z historických důvodů existují dvě verze kreditu. Jeden je v penězích a říká se mu nějak jako zip inn. Druhý kredit je v "cestách", což se tuším píše viagem. Fígl je v tom, že se oba druhy kreditu na jedné kartě nedají kombinovat. Kamarád Mikuláš říká, že mnohem výhodnější je mít tam jenom ten kredit v penězích. Luštěním ovládání automatu na lístky se dá strávit odpoledne. Pokud mezitím jeden spoj ujede, nevadí. Ujede jich ještě pár, než se kartu podaří dobít. Shodli jsme se, že tento systém představuje vítězství programátora nad člověkem.

Běžná historická tramvaj

Na normálních tramvajových linkách po Lisabonu jezdí kromě moderních tramvajových souprav i vozy, které se zdají být poněkud historickými. Čekáte na moderní patnáctku, přijede historická patnáctka. Všichni se do ní namačkají a může se jet.

Cesta trvala poněkud déle než rychlou tramvají. Běžně nás předjížděly autobusy. Nakonec ani obsazení záďové plošinky nebyl dobrý nápad, protože se přes nás v zastávkách hrnuli všichni vystupující.

Psaní z náměstíčka svaté Lucie

Alfama je jediná křivolaká lisabonská čtvrť. Nalepená na příkrém svahu východně od hradu jediná odolala zemětřesení z roku 1755, proto zůstala tajuplná a nepřímá. Zbytek starého Lisabonu je pravoúhlý.

Teď jsem čtvrtí Alfama vystoupal a popíjím galao u stolečku s výhledem na řeku. Líbí se mi tu. Přiletěl holub. Paní u vedlejšího stolečku ho slovy "ts ts ts" přehnala ke mně. U mě být smí.

Čištění kostelního koberce

Vytáhli koberec na schody před kostel a prali do něj vodu z hadice. Teklo to někam dolů. Kousek pod lisabonským hradem.

Lesklé mramorové dlaždičky

Jeden z prvních zážitků z Lisabonu jsou velmi hladké leské mramorové dlaždičky. Vypadají jako ty naše, akorát jsou narozdíl od těch našich fakt z mramoru. Holkám to klouže. Rád se zouvám a po dlaždičkách chodím naboso.

Živá měděná socha

Většinu těch panáků, co se coby sochy nehýbají a pohnou se, až když se jim zaplatí, nemám rád. Tuhle sochu v dolním městě v Lisabonu bych ale úplně přehlédnul, kdyby u ní nehrál magneťák a nebyla před ní čepice na výběr drobných. Chlapík byl tak neuvěřitelně namaskován měděnou a zelenou a černou barvou, že bych spíš čekal, že se pohne nějaká socha skutečná, než on. A byl dobrý. Vydržel bez hnutí na podstavci fakt dlouho.

Metro skoro jako u nás

Vydal jsem se metrem na letiště, abych vyzvednul Otryho, Michala a Álu. Přitom jsem měl možnost zhodnotit lisabonské metro. Funguje stejně dobře jako to naše, je přehlednější. Lístky se kupují šíleně, ale to už mám nastudované z tramvají a vlaků.

Zajímavé je, že soupravy mají jen 3 vagóny, a jsou tak kratší než nástupiště. Všechny stanice mají oddělená nástupiště a koleje u sebe, jako třeba u nás Hlavák nebo Vyšehrad. Stanice metra na letišti byla otevřena teprve před třemi týdny, máme štěstí.

Plod jinanu dvoulaločného

Ginko u nás roste už docela často, tady v Lisabonu ho sázejí ještě víc. Dokonce tu má tak dobré podmínky, že dokonce plodí. Je to poprvé, co naživo vidím plod jinanu.

Jak si mýt ruce portugalsky

Na jedné veřejné toaletě jsem našel obrázkový návod na mytí rukou. Docela mě to zaujalo, protože si nepamatuji, že bych něco podobného kdy viděl v české verzi.

Ještě lepší je návod, jak se bojuje s chřipkou.

 

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt