Cesty Yuhůovy > Maroko 2012 > Marákeš

Do Marrákeše

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem vůbec chtěl jet do Maroka, je návštěva Marrákeše. Dneska na to konečně došlo. Z Casablanky do Marrákeše jede krásný přímý vlak, lístek stojí po přepočtu asi 200 Kč a za tři hodiny jsme v cíli. Jak tištěný průvodce, tak kamrádi, kteří v Maroku byli, říkají, že Marrákeš za to stojí, takže se těšíme.

Tohle je jedna z prvních momentek po příchodu do starého města. Vůbec netuším, co jsem to fotil.

Hostel v Marákeši

Protože jsme se nechtěli moc trmácet Marákešem a shánět ubytování poptáváním na ulici, dali jsme na doporučení kamaráda Fandora a ubytovali jsme se v Equity Point hostelu. Není to moc hostel, je to spíš čtyřhvězdičková nádhera. Nízká cena je dána pouze tím, že spíme v malé místnosti na palandách.

Foceno ze dveří našeho pokoje.

Máme tu wifinu, bazén, restauraci, kuchyňku, zahradu, pohodu a kočičku. Bazén je studenější, ale koupat se v něm dá. Přes wifinu si čteme zprávy o tom, jak doma mrzne.

Kočička Amálka

V hotelu máme na střeše restauraci, která patří zdejší kočičce. Robo ji pojmenoval Amálka. Amálka si umí hrát s tkaničkami, s alobalovou kuličkou (nosím ji v kapse pro všechny zdejší kočičky) a umí lovit ruku. Dále hezky mňouká. Poté, co paní kuchařky přinesou jídlo, intenzivně loudí kolem stolu. Chlebem pohrdla, chlebem namočeným v polévce pohrdla, kuřetem nepohrdla. Chytrá kočička.

Noční život na Djemaa el Fna

Pověsti tohle náměstí předcházejí. Prý to tu večer a v noci náramně žije. A poté, co jsme si to tu teď večer prošli, musím dát pověstem docela za pravdu.

Už z dálky je slyšet bubnování. Zvuk vychází od asi šesti kapel, které tu poblíž sebe hrají. Kapely tvoří hodně bubeníků s různými bubny, jeden houslista a jeden bendžista. Písničky zpívají prapodivné, hodně založené na rytmu toho bubnování. Asi nejvíc mě překvapilo, jak byly kapely u sebe blízko, snad na dva metry. Musely se hodně rušit. Čekal bych, že každá bubnovací kapela obsadí jeden roh náměstí, aby měla co nejvíc soukromí pro sebe, ale je to naopak, všechny kapely burácejí v jediném místě.

Kromě kapel jsou na náměstí Djemaa el Fna ještě stánky s různým turistickým harampádím, džusárny vyrábějící levný fresh džus a levné stánkové jídelny, otevřené hluboko do noci.

Fantastický kozí guláš

Na náměstí Djemaa el Fna jsme dlouho vybírali žrací stánek, ke kterému se posadíme. Číšníci a naháněči se velmi snažili dotáhnout nás právě k tomu svému stánku, kterých je tam asi šedesát. Jsou vesměs levné na nabízejí velmi různá jídla. Nechtěl jsem si dávat žádné turistické hranolky, a tak jsem instinktivně skončil u stánku, kde vařili kozy.

Vlastně to vypadalo velmi nechutně. Ke stánku chodili i místňáci a pochutnávali si na vařených kozích hlavách rozřezaných na kousky. Já jsem zvolil druhé nabízené jídlo, které vypadalo trochu méně exoticky, protože se vařilo ve velké pánvi v jakési omáčce.

Byl to kozí guláš.

Nechápu, jaktotže se mi nepodařilo přesvědčit ostatní členy naší výpravy, aby si v kozím stánku dali jídlo se mnou. Asi to nevypadalo vábně. Pouze rychle popili čaj a odešli k nějakému jinému stánku, kde se smažilo nějaké tuctové maso.

V mém kozím guláši bylo hodně kližky. Maso samozřejmě taky. Omáčka jemně kořeněná, jednoduchá. Porce vyšla po přepočtu asi na 40 Kč, čaj k tomu za tři koruny. Cena ale není důležitá, za tuhle krmi bych klidně dal víc. Dost mi ta chuť připomněla paču, tureckou ovčí polévku. Musím zase někdy do Turecka. Tady v Marákeši to ovšem taky není špatné.

Trojí ojebání nešťastníka Davida Grudla

Když přijel do Marákeše, dostal chuť na oříšky kešu. Prodávají se tu na každém rohu, to budou určitě levné. Prodavač navážil sáček a prohlásil fortýn. OK, 14 dirhamů je za asi deset deka přijatelná cena. Za chvíli se ukázalo, že to nebyl fortýn, ale forty, tedy 40. To je asi 90 korun. David byl tak překvapený, že zaplatil. Poprvé.

Odpoledne se David vracel sám do hotelu. Přilepil se na něj nějaký lžiprůvodce, k hotelu ho dovedl a požadoval 20 euro. David zaplatit nechtěl (o žádnou službu se neprosil), ale lžiprůvodce zavolal nějaké bouchače, takže to nakonec stálo 70 dirhamů (asi 150 Kč). Zaplatil, podruhé.

Večer jsme šli na náměstí na večeři. David se s ostaními posadil ke stánku, kde prodávali smažené a rožněné věci, ne moc dobré. Přinesli omylem o jednu porci víc a chtěli ji zaplatit. Měli to předražené. Uhádat se to nepodařilo, takže David s ostatními zaplatil, potřetí. A tak dnes potřikráte v Marákeši ojebali Davida Grudla.

Změť uliček marákešských

Ten náš hotel Equity Point není úplně snadné najít. Nachází se kdesi v uličkách napravo od jedné ulice širší. Když jsem včera od hotelu chtěl odejít jinou stranou, a zamířil jsem si to prostě opačným směrem, než kde je vstup do uliček, celkem pětkrát jsem skončil ve slepé uličce, často i po dost dlouhém pochodu.

Vtip pravděpodobně spočívá v tom, že do jednoho uličkoviště se dá vstoupit pouze jedním vchodem z jedné širší ulice. A do jiné široké ulice se prostě vstoupit nedá.

Když píšu "široké ulice", tak tím myslím na šířku tak pětimetrové. Uličkoviště má uličky na šířku tak nejvýš metry dva. Často nad nimi jsou výklenky a klenby.

Včera večer jsme v širších uličkách pozorovali bezdomovce zabalené do starých kabátů, jak na ulici spí. Možná to byli ti samí lidé, kteří přes den na těch místech prodávají nebo lelkují a hulákají po turistech.

Ranní Marrákeš

Vždycky jsem považoval Marrákeš za cosi vzdáleného, exotického. Záviděl jsem Winstonu Churchilovi, jak si občas do Marrákeše odskočil na dovolenou malovat, když ho už nebavila válka. Koukal jsem na Marrákeš na mapě a bylo mi divné, že není u moře. A představoval jsem si ho jinak, než jak tady ve skutečnosti vypadá. Představoval jsem si ho menší, členitější, blíž k horám.

Ráno jsem si v našem Riádu vylezl se spacákem na střechu, abych stihnul východ slunce. Zaspal jsem ho a když jsem se podíval na oblohu podruhé, sluníčko už viselo nad horami docela vysoko. Dal jsem si tedy v klidu k snídani čaj. Byl přeslazený. Přeslazený jako Marrákeš.

Dobývání paláce marákešského

Kdyby snad v Marákeši někdo postavil cedule ukazující cestu ke vchodu na prohlídku zdejšího královského paláce, dlouho by asi nevydržely. Vyskytuje se tu totiž mnoho lidí, kteří mají zájem na tom, aby se do paláce snadno trefit nedalo. Ruiny El Badi jsou jednou z hlavních turistických atrakcí Marákeše. Mají se vyskytovat v areálu královského paláce. Tak jsem si řekl, že se k nim vypravím, palác totiž ležel v trase mé dnešní procházky. Ale nepodařilo se mi do toho paláce dostat. Částečně mojí blbostí, částečně přičiněním jiných. Když jsem odcházel od hrobek Saadů, prostě jsem si našel hrad na mapě a bylo to blízko, tak jsem vyrazil tím směrem. První chyba, uličky jsou totiž spletité.

Druhá chyba byl pokus obejít hrad z jihozápadu a jihu. Vedlo to do oblastí s divnými silnicemi, zdejší vchody do paláce byly zavřené nebo obsazené vojáky. Tam jsem prvně potkal Abdula na kole. Chtěl mi ukázat cestu. Záměrně jsem vyrazil opačným směrem než do uličky, kam ukazoval, protože jsem mu nevěřil. Lžiprůvodce totiž poznáte podle toho, že se sám nabízí, že cestu ukáže. "Je to tam nebezpežné," varoval mě, když jsem odcházel.

Třetí chyba byla, že se mi chtělo strašně na záchod. Protože jižní strana paláce nanaznačovala, že by tu byly toalety nebo oficiální vchod, musel jsem to otočit a vrátit se na západ směrem k hrobkám. A tam mě opět potkal Abdul na kole. Jaká to náhoda!

Věděl jsem tak na 80 %, že je to lžiprůvodce a že mě bude kontakt s ním stát nějaké peníze. Ale chtělo se mi na záchod moc, tak jsem si řekl, že to zkusím. "Jasně," řekl při slézání z kola, "zavedu tě ke mně domů." No potěš, pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že ze mě víc než 30 dirhamů nedostane, ale že si k němu na ten záchod za ty prachy rád zajdu, protože už bylo "pět minut po dvanácté".

Po úlevě z nově nabyté svobody (záchod byl turecký, ale stačil) jsem udělal další chybu, když jsem se nechal pozvat na čaj. Ztratil jsem ostražitost. Zapomněl jsem si zopakovat zásadu ze svého tuniského webu, že "turista platí hlavně svým časem". A byl jsem trochu zvědavý, jaké triky na mě vytáhne.

Posadil mě do gauče, pustil televizi a nakázal své matce připravit nám čaj. Měla ho do minuty uvařený. Představili jsme se, prý je zahradník v paláci (kecal). Zatím klasika, zajímalo mě, co bude dál. A začal "teleshoping". Tématem byl čaj a koření. Speiální berberský čaj, jediný na světě. Na co na všechno ten čaj pomáhá, jak je proti rakovině, na játra a tak různě. Že je jedinečný. A protože mi Abdul chce pomoct, abych neumřel na rakovinu, pomůže mi sehnat tu první jakost čaje. Ne tu třetí jakost, kterou kupují turisté na marketu, ale tu první, kterou kupují jenom lokální Berbeři. Alláh, Alláh, kolikrát už jsem tuhle pohádku slyšel! Ale zajímalo mě, co bude dál. Dál bylo to, že tady má kamaráda, co prodává ten čaj a koření. A že mi pro moje dobro nějaké koření přinese. Ne, nemůžeme tam jít spolu, ten kamarádův obchod je tajný. Chvíli jsem vzdoroval, nemělo to cenu, stejně pro to zašel. Jakoby do toho obchodu. Přinesl po chvíli zelený čaj, pravděpodobně čínský, směs na bylinný čaj sestávající z drogy šalvěje a pelyňku absinthu, dále směs koření, mletou papriku, mletý sušený zázvor, mletý římský kmín (to bylo to jediné, co bych si snad koupil, i když mletý moc nevydrží) a mletou skořici. Prý všechno úžasné, zdejší, provotřídní. Zatím ani slovo o ceně. Probírali jsme chvíli rodinu. Nechte mě hádat -- má pět dětí a umírajícího otce, ale nejsou doma, jsou v horách.

Je hrozně těžké tyhle lidi neurazit. Kdybych mu na rovinu řekl, že se dobře bavím, ale zdržuje mě to, kdybych mu řekl, že se chová jako ten poslední naháněč, urazil by se. Je velmi těžké neurazit lžiprůvoce, který se nade mnou slitoval a vzal mě na vlastní záchod.

Když přišla řeč na cenu, nasadil asi osminásobnou. Vysvětlil jsem mu velmi obzezřetně, že to stejně nehodlám kupovat. Zkoušel tlačit cenu níž a pak se mi líbilo, jak předstíral telefonování svému partnerovi, u kterého před chvílí jako byl. Mluvil s ním anglicky (abych rozuměl) o ceně a neposlouchal, co mu jako odpovídá. Myslím, že by se ještě měl zdokonalit v předstírání telefonování, chce to praxi. To už mě rozesmálo, a tak jsem mu řekl, že si ta koření stejně nechci koupit, ale že na trhu, kdybych chtěl, tohle nakoupím asi za dvacku, místo té požadované stovky. To už se urazil jakoby opravdu, teatrálně odnesl stoleček, jako že jsme spolu skončili a už se nekamarádíme a že už musí odejít. Přistihl jsem se, jak mám pocit viny. Přesně tenhle pocit viny chtějí vzbudit. Řekl jsem mu, že mu chci dát třicet dirhamů pro jeho ubohou rodinu, protože by mě bez toho stejně nepustil. Na to suverénně reagoval, že mu mám dát padesát. Vyčetl jsem mu, že mu to chci dát a že už nesmlouváme. Na to reagoval, že je to jenom o dvacet dirhamů víc, tak co se kroutím. A že bychom měli odejít, protože jeho matka jde spát. Vzal kolo, skásnul mě o to pade, vyvedl mě ven, odeslal na sever směrem k bráně paláce a šel vyhlížet další turisty. Zrovna šel kolem pár ztracených asi Švédů. Počkal si, až zajdu za roh a vyrazil za nimi. Tak... Abdula jsem měl za sebou. Byl jsem naštvaný, že jsem se nechal takhle zdržet, ale naučil jsem se některé nové triky. Stále jsem ještě nevzdal ten palác. Tištěný průvoce Rough Guide byl málo konkrétní: "Na jižní straně náměstí Ferblantiers stojí brána, známá jako Bab Berrim, která vede na dlouhé obdélníkové ohrazení, obklopené zdmi. Tím projděte a na konci narazíte na vchod do Badi."

Prošel jsem a na vchod jsem nenarazil. A tak jsem se vydal dál na východ, třeba někde narazím. Na malém náměstíčku jsem se přikradl ke dveřím, které vypadaly jako vchod. "To je mešita," přiřítil se ke mně nějaký výrostek. Měl pravdu, byla to mešita. "Palác je támhle," a ukazoval dál na východ. Protože jsem nechtěl, aby se na mě nalepil, otočil jsem se zpátky na západ a odcházel jsem opačným směrem, než mi ukazoval. "English? Where you want?" pokřikoval na mě. Setřásl jsem ho.

Obešel jsem náměstíčko a chvíli procházel hlavní ulicí. Vypadalo to, že jsem vchod opravdu minul a jsem někde blbě. Mladý černoch ve žluté bundě mi řekl "Palace" a ukázal do nějaké východní uličky. No fajn, konečně nějaký normální člověk, co chce poradit. Že to není lžiprůvodce, jsem poznal podle toho, že ode mne hned odešel a odbočil opačným směrem. Vydal jsem se tedy s nadějí do východních uliček. Byly kapku opuštěné.

Šel jsem asi 100 metrů a přišlo mi to divné. Hlavní ulička odbočovala nalevo, od paláce dál. Vydal jsem se tedy napravo a měl jsem štěstí, že jsem se v poslední chvíli ohlédl. V dálce za mnou se za rohem plížil mladý černoch ve žluté bundě a s ním nějaký kumpán. Otočil jsem se a rychle odcházel kolem nich. "Chceme jenom pomoct," křičeli, když jsem s pohrdavým úšklebkem odcházel. Nevím, co by mi udělali, ale sbíhalo se jich víc, mezi nimi i ten původní výrostek, co mi radil u mešity.

Skutečný vchod do paláce jsem našel pozdě. Částečně svojí blbostí, ale hodně přičiněním jiných. Bylo už čtvrt na šest a nenápadná branka zamknutá řetězem.

dejv (Twitter) responded: Vsichni tihle nahaneci jsou asi nejvetsi opruz z cestovani po Maroku. Nastesti maji silene dobry odhad na rozpoznani novacku v tehle zemi a tak se o tebe prestanou po urcite dobe zajimat.

 Aneris responded: Hezky jsem si zavzpomínala na náš (už celkem dávný) pobyt v Maroku v roce 2003. Tito samozvaní průvodci a jiní nadháněči jsou jak píše dejv opruz, ale k téhle krásné zemi to prostě patří :-) Naše zkušenost je tady: http://www.aneris.cz/maroko_07.html

Opalování na střeše

Ačkoli jsem původně chtěl podniknout dopolední průzkumnou procházku po městě, rád jsem podlehl skupinovému vlivu a realizoval jsem opalování na střešní terase. Sluníčko už má docela sílu.

S Robem jsme se pustili, jak je naším pravidelným zvykem, do diskuse o ekonomii. (Můžeme si o tom hezky popovídat, protože o tom moc nevíme.) Překvapivě jsem zastával stanoviska, které by bylo možno označit jako levicová. To se mi to zastává pracující třídy, s džusem po ruce, při opalování s výhledem na hory!

Kočička dne

Málokdy má čiči tak čestné místo, jako ta dnešní. Odpočívala na stoličce s polštářkem před obchodem turistických cetek v naší širší ulici. Moje focení ji vůbec nevyrušilo, nezajímaly ji ani motorky, které projížděly bezprostředně kolem. Vlastně veskrze celý svět byl kočičce po zásluze ukradený. Tak to má být.

S rukama ve spacáku

Protože se mi tady v Marákeši líbí atmosféra, pustil jsem se konečně do psaní jedné knížky. Těšil jsem se na to už pár měsíců, někdy asi od listopadu, ale měl jsem hodně práce v Seznamu, tak jsem to stále odkládal. Začal jsem psát nahoře na střeše hotelu, ale postupně padla taková zima, že jsem už mě zkřehlé prsty. Odstěhoval jsem se dolů k bazénu a abych neopakoval promrznutí prstů, vyndal jsem si z batohu spacák. Mám teď při psaní ruce ve spacáku, což je dost prímové. Klávesnice je přes modrý zub napojená na iphone, který mi, podložený záhybem svetru, leží na břiše. Trochu obskurní, leč funkční.

Jak kolem bazénu chodí ostatní hoteloví hosté do svých pokojů, vidí mě ležet na lehátku, jak koukám do displeje. Ve spacáku se něco hýbe. Kdybych koukal na porno a masturboval, vypadalo by to asi dost podobně. Možná proto mě tady teď zatím nikdo nepozdravil.

Džusová snídaně

Musím se znovu zmínit o tom, jak dobré jsou tady v Maroku fresh džusy. A levné. Za trojku džusu se tady dávají 4 dirhamy (po přepočtu asi 9 Kč). Džusy se dělají z velmi sladkých pomerančů, takže jsou sladké. Takové energetické bomby.

Robo mě naučil dávat si fresh džusy všude, kde mají džusovací stánek. Málokde podvádí, že by to něčím ředili. Teď si v hostelu dávám k snídani vlastěn jenom džus, protože čaj je studený a přeslazený, kafe příliš silné, mléko příliš studené a ta bábovka příliš... bábovkovitá. (Budu remcat a budu remcat.)

post (od Otryho o čápech)

 

Už vím, kam létají na zimu čápi z našich komínů. Suplují tady sociálku - sbírají děti ze sociálně velmi slabých rodin a nosí je českým párům, které se místo plození dětí koukají na ČT2.

Otry

Jardin Majorelle

Poslední půlden v Marákeši jsem se rozhodl strávit v zahradě Jardin Majorelle. Jednak byla značně vychválená v průvoci Rough Guide, ale také jsem hledal příjemné místo na psaní.

První dojem byl zklamání, ale nakonec to tady není tak špatné. Zahrada je příliš malá na to, jak je známá, takže je zde příliš mnoho turistů. Vstupné zvýšili z 10 dh uváděných v průvodci na 50, ale to tak nevadí. Spíš mě mrzí, že je to tady botanicky hrubě nezajímavé, i když upoutávky tvrdily, že je to tady botanická zahrada. No co nadělám, jsem v turistickém městě.

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt