Cesty Yuhůovy > Maroko 2012 > Meknes

Skrze Meknes

Podle průvodce měl být Meknes další zajímavou lokalitou se středověkou medínou, mešitami, trhem a špatnou orientací. Zavázal jsem si tkaničky (pokolikáté už?), u nádraží odmítnul taxíky a vyrazil najít mauzoleum, medresu, muzeum a pak se dostat na stanoviště grand taxi.

Meknes má staré město rozděleno do několika odlišných částí. Já jsem si prošel oblast královského hradu a spodní medinu. Nahoře je to nádherné. Uličky jsou úzké a dost často vedou jakýmisi tunely mezi zdmi. Nebo vlastně to jsou normální chodby s vysokánskými stropy, ale chodby mají jména jako ulice, chodí v nich lidé a občas projede motorka. Kompas se hodil, jinak bych do mauzolea asi netrefil. Jako hlavní oříšek při zdolávání těchto arabských měst se ukazují být všudypřítomní prováděči. Stačí se s nimi dát omylem do hovoru a už je ruka v rukávě. Snaží se, parchanti, turistu buďto dotáhnout do svého obchodu, což je ta lepší varianta, nebo ho provádět dlouho, až začne cítit k průvodci vděk, a pak ho skásnout o peníze. Vždycky mají nemocného otce, matka umírá, potřebují peníze na studium, to zaprvé. Zadruhé, ať jim dáte libovolnou částku (třeba i dost vysokou), začnou vám spílat a opovrhovat vámi, že to je málo, a přímo požadují částku dvakrát až třikrát vyšší. Mají to zmáknuté. Já ale už taky. Nic jim nedávám a spílám jim na oplátku, že celou dobu říkali, že jsme kamarádi a teď po mně bez předchozí domluvy chtějí peníze.

Proto ale nepíšu. Píšu kvůli tomu, abych se pochlubil, že jsem dneska jednomu takovému obzvlášť ostřílenému lžiprůvodci utekl. No... spíš jsem se mu schoval. Napřed mě odchytil, když jsem fakt nevěděl, kde mám hledat stanoviště grand taxi. Pak už mě vláčel po medině a předstíral, že mi chce ukázat nějaké mešity (stejně do nich tady nesmím) a sem tam jsme se zastavili v nějakém krámku u jeho kamarádů, kde jsem musel fakt odolávat, aby mi nebylo něco nakoupeno. Navíc jsme šli dost zbytečně klikatě, což ukazovala mapa. Když už jsem přibližně věděl, kde jsme, očekával jsem každou chvíli nějaké vyvrcholení podle hesla "I help you, you help me," které průvodce občas do éteru pronášel, a přemýšlel jsem, kolik bude chtít. Tohle byl starý pardál, ne nějaký studentík, kterého můžu odehnat s tím, že jsme si žádnou platbu nedomluvili.

A měl jsem štěstí. Dostali jsme se nakonec do davu a "průvodce" si byl příliš jistý. Vydal se moc dopředu, tak jsem se rychle otočil proti proudu lidí, zahnul jsem do uličky a pak ještě do jedné. Tam mě nemohl vidět. Chvíli jsem si četl a čekal, než pomine nebezpečí. Jsem já to takový hrdina. Nebudu přece lžiprovodcům platit za to, že mě zbytečně vláčejí po půlce starého města. Maroko není moje pvní arabská země a ačkoli se nechovám zrovna čestně, prostě si mě takhle vycvičili.

Skládka dne

Tato skládka je z Fes el Djedid. Při focení tohoto zátiší nás zrovna doprovázel učitel hudby, což byl jediný dnešní společník, který za své "průvodcování" nechtěl zaplatit a ukázoval nám cestu jenom ze své dobré vůle. Hezky zpíval.

Docela ho mrzelo, že si fotím skládku. Fotit by se prý měly jenom hezké věci. Nedokázal jsem mu vysvětlit, že to je můj divný zvyk. Říkal, že tam zrovna zbourali dům a rychle to zase uklidí. Možné tohle vysvětlení je. Pravděpodobné nikoli.

Kočičky dne

Meknes, Maroko. Asi půlroční koťata, patrně sourozenci, v polokrabici u stánku ševce.

Vlcoun responded: Mně vždycky v podobných zemích přijde zvláštní, že ty kočky vzhledem k okolní špíně vypadají kontrastně čistě, jak alabastr. Jestli proto, že se mejou (jazýčkem), tak musí mít pěkný bordel v žaludku.

Dušan Janovský responded: A nebude to třeba prostě jenom tím, že jsou chytré?

Tržiště v Meknesu

Ráno jsem si řekl, že bych mohl zase trochu zhubnout, a tak jsem posnídal jenom trochu chleba. Hrdinně jsem potom celý den chodil po Meknesu, prohlížel památky, klamal nepřátelské průvodce a držel hladovku. Vydrželo mi to přesně do chvíle, kdy jsem se vymotal na západním okraji z brány a vstoupil přímo na tržiště s ovocem, zeleninou a jiným jídlem. Těch fíků jsem nakonec nesnědl moc, jenom asi půl kila. Ty ostatní věci nevím, jak se jmenovaly. Řekl bych, že teď nějaký čas zase nebudu muset jíst.

Na tom trhu bylo zajímavé, že tam bylo namačkáno hrozně moc lidí. Nechápu, co tom všichni dělali, přece nenakupují? No, možná. Další zajímavost, kterou ale nelze reprodukovat, je hudba. Z repráků tam mnoho prodejců pouští bubnovou arabskou hudbu a ten pravý zážitel je, když se asynchronně prolínají asi tak tři různé rytmy od různých stánků.

Ústup z Meknesu

Původní plán bylo najít stanoviště grand taxi a přejet z Meknesu do Rabatu, pak by se vidělo. Stanoviště grand taxi jsem jakž takž našel. Bez pořádné znalosti fracnouzštiny jsem se ale nedokázal na ničem pořádném domluvit. Napřed si mysleli, že si hodlám pronajmout sám pro sebe celé taxi do Rabatu (to je přes sto km), pak jsem jim vysvětlil, že chci být řadový cestující v kolektivní osádce vozu. Posílali mě furt někam jinam, ale nakonec jsem našel lidi čekající na grand taxi do Rabatu.

Grand taxi má být něco jako tuniská louage. Relativně velké auto se plní lidmi, kteří chtějí jet po stejné trase, a když se naplní, tak prostě jede. V Tunisku to funguje báječně, tam jsou to takové malé dodávky. Tady v Maroku se zdá, že hlavním typem je velmi starý osobní mercedes. Takže nás pojede i s řidičem pět. Vyptával jsem se na cenu, nakonec prý že 70 dh. To se mi zdálo trochu moc (vlak stojí totéž), ale OK, projedu se exotickým grand taxíkem. Hodil jsem batoh do kufru a uvelebil jsem se na zadním sedadle. Začali přistupovat lidé. Brzo se zaplnilo zadní sedadlo. Přistoupily dvě velmi tlusté paní. Vepředu už taky někdo seděl. Čekal jsem, že každou chvíli vyrazíme. Pak se vedle nás na zadní sedadlo začala soukat třetí velmi tlustá paní. Ostatní dvě mi ukazovaly, abych se ještě zmáčknul. To se mi nezdálo možné, ale tak nějak jsme se na zadní sedadlo napresovali. Další pasažér se posadil dopředu někam do oblasti řadící páky. Byl jsem už dost nesvůj, řidič totiž nadále sháněl další cestující. Představa, že budu 100 km trávit ve starém mercedesu v pikoprostoru vedle čtyř dalších šesti cestujících za 70 dh, mě nenadchla. Našel jsem klikku od dveří a po chvíli se mi podařilo vystoupit.

Řidič byl překvapený, kam se chystám. Ukazoval jsem mu, že vzadu není místo, čemuž nehodlal uvěřit. Pak mi dal fantastickou nabídku, že nebude shánět pátého cestujícího na zadní sedadlo, když mu místo sedmdesáti zaplatím 150 dh. To je asi 340 Kč. No tak to sotva. Posoudil jsem svoje šance, že se mi podaří dostat se k moři nějaj jinak, vyndal bágl z kufru a čau, grand taxi. Tohle nemusím.

Další plán zněl, že by ještě dnes mohl jet nějaký vlak. Dostat se na stanici by mi pěšky zabralo tak dvě hodiny, přece jenom se mi s tou mojí plotýnkou S1 L5 nešlape moc dobře. Zkusím se na nádraží dostat, musím chytit malého taxíka.

Taxíky petit tady v Meknesu jsou tyrkysově modré. Mával jsem na vytipované silnici spolu asi s desítkou dalších stopařů taxíků. Jim zastavovali, mně ujížděli vrtíce hlavou, když jsem sdělil, že chci hodit na vlakové nádraží. Asi stojím na bobé silnici.

Nezbývalo, než se zeptat. S totazováním místních lidí mám z uplynulých dnů špatnou zkušenost, hlavně z medin, kde se místňáci specializují na zavádění turistů na různá scestí. Ale teď jsem z Meknesu fakt potřeboval zmizet, spát se mi tu nechtělo (nemám na zítřek čisté ponožky). Tak se zeptám někoho místního, kdo čeká na bus a vypadá aspoň trochu seriózně.

Měl jsem štěstí. Oslovený muž v modré košili a bundě uměl lámaně anglicky. Vysvětlil mi, že na nádraží jede bus číslo 17 a taky pár jiných. A že on sám tam jede taky. Stojí to tři fufně padesát.

Nebudu vás nudit přepisem konverzace. Je to vždycky stejné. V rámci průniku naší slovní zásoby na sebe vždy prozradím, že jsem z České republiky, ano, líbí se mi Maroko, jasně, je to tady super. Budu tu ještě týden a ano, je to málo, na poznání téhle úžasné země bych potřeboval dva měsíce. Určitě se ještě někdy musím podívat na Saharu a rozhodně se musím do Maroka někdy vrátít, protože je to tady prostě s-u-p-e-r. To říkám pokaždé, protože co jim mám taky říkat? A není to tak úplně lež, docela se mi tu líbí, i když obecně to jsou samozřejmě zdvořilostní kecy.

Zajímavá situace nastala při nastupování do autobusu. Napřed modrokošilák usoudil, že to vzdáme, protože autobus přijel moc plný. Pak se rozhodl, že ne, že to zkusíme. Zkusili jsme se tam nasoukat. Tohle eMHáDéčko rozvojových zemí znám a baví mě, je to dost našlapané. Modrokošilák na sebe prozradil, že jede do Fesu. Pracuje tady v Meknesu ve vězení jako vězeň. Jako vězeň, nebo jako ochranka?, ptal jsem se. Ne... pracuje jako ochranka, samozřejmě. Ne jako vězeň. A že je to tvrdá práce. Zeptal jsem se ho na obecný stav vězeňství v Maroku, ale to pro něj byla příliš obtížná otázka. Tak přichystal jednu obtížnou otázku mně, když se zeptal, jakého jsem vyznání.

"Jsem ateista," přiznal jsem barvu. To ho překvapilo. Nikdy v životě nepotkal osobně ateistu. "A víš, že je Bůh?" ptal se mě. Je těžké jim říct, že si myslím, že není. A ještě těžší je vysvětlovat jim jemné nuance trojůhelníku mezi deistou, agnostikem a ateistou, kam ve skutečnosti patřím. Po zbytek naší úžasné autobusové Tour de Africa se držel tématu Boha. On je Sunnita, stejně jako ostatní Marokánci. Musel jsem mu vysvětlovat, proč že jsem ten ateista. Správné vysvětlení, kterého se držím, říká, že to máme v rodině. Celá rodina jsou ateisté, ve škole jsem dostal ateistickou výchovu, tak jsem taky ateista. Moje snaha konvertovat k evangelíkům zůstala nepochopena, tak jsem to vzdal, ale to už jsem mu nevysvětloval. Vystoupil se mnou na nádraží a ptal se tedy na tu ateistickou rodinu, když už jsme téma náboženství vyčerpali. Ne, ještě nemám manželku. On má syna, to má dobré. Rozloučili jsme se u pokladen, on pospíchal za svou rodinou do Fesu. "Víš," říkal mi vězeňský strážce při loučení, "lidé jsou tady tak hodní, protože věří v Boha". Tak tedy rychle do Casablanky.

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt