Cesty Yuhůovy > Maroko 2012 > Fes

Díly Maroka: Do Casablanky - Casablanka - Fes - Meknes - zpět - Marákeš - poslední zápisky

První dojmy z Fesu

Už dlouho tušíme, že byla spíše chyba ustanovit si svou marockou základnu v Casablance, protože je moc normálně evropská. Fes vypadá hodně moc arabsky, exoticky a výjimečně. Nové město kolem nádraží není nic moc, ale rozlehlá medina (tedy staré město) se zdá, že bude parádní místo na průzkum a ochutnávání.

Zatím sedíme v nějaké trochu dražší kavárně a kešujeme do telefonů mapy, abychom se ve složitých uličkách mohli orientovat i offline.

Večerní kytarový jam

Náhodou jsme ve Fesu vlezli do hospody, kde jsem v jednom salónku zaslechnul kytaru. Dva borci tu hrají na kytary. Chvilku jsem poslouchal s otevřenou pusou (hrají dost husté flamenco), načež mi vrazili kytaru do ruky, abych taky něco zahrát. Chlapec v hnědém tričku zná Paco de Luciu, tak jsme si spolu zahráli Friday Night in San Francisco, tu první skladbu. Už jsem to tak dvanáct let nehrál, ale v tomhle prostředí to přišlo jaksi samo. Uměl tam i ty vyhrávky v mezihře, takže jsem si to pořádně s někým zahrál vlastně poprvé.

Hraje naprosto neuvěřitelnou palcovou techniku, kterou nazývá nějak jako Alzapua. Nikdy dřív jsem to neviděl. Zkusím se to naučit.

Ranní střechy Fesu

Z noci si pamatuju akorát to, že byla šílená zima a bolela mě vyhřezlá plotýnka. Na přeleželé posteli zdejšího penziónu jsem dlouho nemohl usnout.

Zase jsme zašli do Café Clock, protože tu mají wifinu. Ranní život Fesu se částečně, stejně jako v jiných civilizovaných zemích, odehrává na střechách a terasách. Z terasy našeho penziónu je vidět slavná medresa Bou Inania a ze střechy kavárny Clock na čtyři strany celý prosluněný Fes.

Marocký čaj

Asi všichni znáte čaj tuareg: zelený čaj a máta, osladit. Tady v Maroku mi to chutná víc, asi že používají svou čerstvou mátu. Také objem nápoje mi vyhovuje, je toho v téhle klasické konvičce celkem dost, aby to stačilo na snídani. V turecku si vždycky čaje musím dát čtyři, aby mi to trochu stačilo, tady mi tyhle konvičky stačí dvě. Stojí asi tak 20 Kč.

Zároveň bych rád dal vědět svým kamarádům v Seznamu, že je mi líto, ale dneska nebudu komentovat tickety. Nemám s sebou ve Fesu počítač.

U holiče

Protože jsem si v Praze zapomněl žiletku a už si ze mě Fezané dělali švandu, že vousatý vypadám jak Alibaba, rozhodl jsem se zajít k holiči. Vlastně jsem doufal, že u holiče setřesu nějakého otravného studenta, který se na mě tady nalepil. Nesetřesl, ale oholili mě.

Zásadní odlišnost zážitku návštěvy marockého holiče od například tureckého nebo českého, spočívá v pocitu chladu. Zatímco holicí pěna u holiče, jak ji znám, je teplá, tady to celou dobu jen a jenom chladilo. Začalo to pěnou a chladily i všechny pudry, masti a kolínské, které na mě pan certifikovaný holič vrstvil (měl na stěně certifikát, že umí holit). Nakonec by si zasloužil i certifikát za zlodějinu, protože mě nechal zaplatit 70 dirhamů, což je asi tak cena za oholení v intercontinentalu. To mám z toho, že jsem si nedomluvil cenu předem, jak jsem dychtivě prchal před tím lelkujícím studentíkem. Stejně jsem ho nakonec nesetřásl, ach jo.

David Grudl responded: http://instagr.am/p/G6fvPwwcqZ/

Renoviště

Nevím, jak to místo mám pojmenovat, tak jsem napsal renoviště, jakože místo, kde se renovuje. Možná je to starý trh, trh starých věcí nebo tak nějak to chlapi u ohně říkali. Spíš je to opravárna všeho možného, co se v Medíně Fesu rozbije. Na fotce jsou vidět dřezy a nějaké kované okenice, ale všude kolem v těch přístřešcích byly poskládány věci určené k renovaci. Mrazáky, kotle, vrata, nábytek. Chlapi to opraví, nalakují, seříznou, upraví jak je potřeba. Krásná práce. Teda pro mě, koukat na to.

Pán otočený zády je zakladatel ohně. Stěžoval si na zimu, ale když se po své obligátní otázce (where are you from) dozvěděl, že jsem z Čechlandu, začal se třást ještě víc a seznámil mě s aktuální meteorologickou situací u nás. Prý trochu sněhu, mráz. Tak si to tam u nás, moji milí čtenáři, užijte. Tady taky není zrovna dvakrát hic, ale sluníčka si tu užívám.

Na to, že mu chybělo pár zubů a živí se lakováním starých okenic, ten pán mluvil brilantní angličtinou. Tedy asi tak brilantní, jak jsem schopen posoudit.

Večerní Fes

Na fotce je Fes, staré královské město, jedno z nejůžasnějších v Maroku. Není snadné se v tomhle zmatku uliček vyznat a jedinou přehlednost to získává takhle z kopce. Uprostřed mediny je Kairouánská mešita, do které se coby nevěřící nedostaneme. Člověk takhle na cestách začne přemýšlet o konverzi k Islámu, aby se do těch baráků směl aspoň podívat. Naštěstí mám o tom, jak vypadají mešity zevnitř, dost jasnou představu z Turecka, tam to tolik nežerou a pustí dovnitř i pohanského turistu. Tady to žerou a na prohlížení nám musejí stačit medresy.

Skládka dne

Už musím s psaním končit, tak tady aspoň máte nějakou pořádnou zajímavost. No... prostě normální marocký nepořádek. Tentokrát bez kočičky.

Paní Norisová

Gravidní kočička ovládající medresu Bou Inania, náboženskou islámskou školu. Slyšela na jméno mrs. Noris, mňoukala, mazlila se a byla přísná.

Průchod medinou Fes El Bali

Ve všech psaných průvodcích a v radách pro cestovatele ohledně Fesu se píše, že neznalý turista by se vůbec neměl snažit starým městem procházet jinak než po absolutně hlavních ulicích (které se ovšem stejně strácejí ve spleti uliček). Samozřejmě totéž říkají i místní dohazovači a lelkovací pobudové, protože jim z rady typu "určitě se ztratíš, turisto," kyne možnost výdělku. Také tištěný průvodce Rough Guide píše:

"... Fes El Bali, kde nejspíš budete chtít strávit nejvíce času, představuje neuvěřitelně spletitou síť uliček, slepých zákoutí a trhů. Turista zde musí strávit nejéně dva až tři dny, než si vůbec začne být jist, že ví, kterým směrem se vlastně ubírá..."

Takže jsem si pořídil kompas. Mám ho v mobilu. Potřeboval jsem se do pěti hodin dostat do medresy a bylo to "terénem", tedy starým městem. Naměřil jsem si na mapě azimut a vyrazil jsem. Hrdina se pouští do neznámých zákoutí starého městečka. Vede ho neotřesitelně kompas, nový čínský vynález. Zdolává jednu překážku za druhou a cíl je stále blíž.

No, blíž... jako moc jsem se neblížil. Dost často jsem se dostal na místa, ze kterých jsem musel couvat, protože jsem šel k někomu domů. Nebo jsem narážel na křižovatky typu téčko, kde kompas říkal "jdi do zdi". Nebo slibným směrem začínající ulička zoufale zatáčela stále víc a víc jinam.

Pak jsem ve změti zdí a ulic potkal náměstíčko se třemi pomerančovníky. Vedle napravo (na fotce není vidět) bublala fontána, chlapec u ní myl kýbl. A to byla chvíle, kdy jsem byl se svým kompasem totálně v háji. Pomerančovém. Našel jsem se totiž na mapě asi půl kiláku jižněji, než jsem si myslel, že jsem.

Uchýlil jsem se pak z nouze k vyptávání, což bylo přesně to, co jsem nechtěl. Jakmile lelkující flákači vědí, kam mířím, můžou mě tam doprovodit a chtít za to bakšiš nebo nákup v jejich obchodu nebo podobnou věc, kterou jim fakt nechci poskytnout. Co nadělám? V knihách se píše, že středověká města byla složitá a neproniknutelná, aby se v nich dobyvatelé ztratili a nemohli si je podmanit, ani s kompasem. Možná to ale bylo jinak. Třeba chtěli mít lelkující obyvatelé možnost bloudícího poutníka zavést do svého krámu. Podařilo se mi nic nenakoupit, ale do pěti jsem to do medresy fakt nestihnul.

Mozaika v medrese

Mozaika v medrese Bou Inania. Mozaiky jsou tady ve Fesu časté. Stále si připomínám, že jsem tady vlastně blízko Portugalska, kde jsem obdivoval tamní azulejos.

Synagoga rodiny Dan ve Fesu el Djedid

Celá židovská komunita, asi 18 tisíc lidí, opustila město Fes v roce 1956 těsně po Suezské krizi. Báli se pogromů. Asi racionálně. Arabové nemají Židy rádi.

Ve Fesu zůstala synagoga. Provádí v ní starý Žid, snad jediný, který tady zůstal. Výrostek, který mu s prováděním po synagoze pomáhal (a lžiprůvodce, jak se později ukázalo), je Muslim. Synagoga je takové muzeum o zaniklém čase. Vstupné 20 dh. Ze střechy jsme se podívali ještě na židovský hřbitov a výrostek nás dovedl k rabínovu domu, který se rozpadá, uvnitř nikdo nebydlí a dům drží pohromadě pouze silou vůle a statikou trámů, které nechalo okolo natlouct Unesco.

Zatímco mi do srdce stoupala z toho smutku nostalgie (prostor synagogy byl takový sváteční), uvědomil jsem si, že ve Slaném také máme synagogu. Je velká, bílá, slánská židovská obec ji postavila před válkou. Je vidět ze Slánské hory. Ale nikdy jsem v ní nebyl.