Cesty Yuhůovy > Maroko 2012 > Casablanka

Královský palác v Cassablance

Kolem poledne jsme se dnes vydali hledat nějaký krám s potravinami. Motali jsme se v naší čtvrti jak lesní včelky. Byla neděle, krámy asi zavřené. Zkusili jsme projít přes park, třeba budou obchody tam. Obchody tam nebyly, byl tam královský palác.

On ten král Mohammed 6. tady většinou nebydlí. Má po Maroku spoustuu rezidencí a tohle je jenom jedna z nich. Přesto byli kolem hodně roozestavění policisté a hlídali velké oblasti parku.

Královský palác je obklopený zvláštní starobylou čtvrtí plnou úzkých průchodů, zajímavých uliček a ve všednní den možná i otevřených obchůdků. Jsme rádi, že to máme blízko do čtvrti, která vypadá z Cassablanky zatím nejůžasněji.

Na jednom náměstíčku jsme potkali skupinku českých turistů, jsou tu s CK Adventura. Velmi si Maroko pochvalovali. Zaujalo mě, že Adventura z Cassablanky vozí své klienty právě sem, ke královskému paláci. Zřejmě jsme při hledání obchodu s chlebem našli nejzajímavější kousek města.

Stolování vody z vodovodu

Stejně jako v jiných civilizovaných zemích i v Maroku je běžné, že hosté dostanu na stůl na pití vodu. Někde balenou v plastové lahvi, někdy vodu z vodovodu ve džbánu. V dnešní restauraci potávali vodu ve skleněné lahvi, což jsem ještě nikde neviděl.

K večeři povinně kuře s rýží

Dlouho jsme vybírali hospodu, kam zajít. Pochodovali jsme po večerní Cassablance a rozhodovali se podle počtu lidí a vůně. Nakonec to nedopadlo moc dobře, protože v té vybrané hospodě neměli pořádně jiné jídlo než kuře s rýží. Chutnalo to úplně normálně jako u nás, asi není co řešit. Po přepočtu to vyšlo na 50 Kč.

Při večeři jsme probírali demokratické řízení firem, projektové a procesní řízení. Povídal hlavně Robo, protože odmítnul přistoupit na jednotné menu a místo kuřete si dal pouze čaj.

Zas takový hic tu není

Ačkoli leží Casablanca hodně na jihu, přeci jen je ještě únor. První den po příjezdu, když jsem chodil ulicemi, jsem docela prochladnul, přestože jsem na sobě měl svetr, čepici a bundu, ve které chodím na procházky po zimní Praze. Trochu foukalo, bylo pod mrakem a smutek ze ztraceného oblíbeného foťáku mi taky teplo do krve nepřidával. Těšil jsem se, že až budeme bydlet, bude to lepší.
Problém s těmihle jižními státy je ten, že tu v bytech v zimě prostě netopí. V našem bytě není topení, kromě klimatizace, která topí málo a děsně žere. Znám tenhle problém už z Portugalska -- tenkrát mě Helenka varovala, ať si s sebou v březnu přivezu teplé NA DOMA. Protože v Portugalsku se v bytech v zimě taky většinou netopí.
Co je fajn, je světlo. Je tady dost sluníčka. Až mě mrzí, že většinu dne trávíme prací u počítačů a ven chodíme málo.

Ud

Docela velké oblibě se tady v Maroku těší hudební nástroj Ud. Je to taková sedmisborá třináctistrunná bezpražcová loutna. Lepší fotku zatím nemám. V jedné uličce ve starém městě byly na jednom místě asi čtyři krámky s hudebními nástroji. Většinou prodávají kytary a bubny, ale měli právě i dost udů. Ve čtvrtém krámku pak navíc tři lidé arabsky stylově vyhrávali, jen tak pro sebe. Jeden na housle držené čelovým způsobem na koleně, druhý lehce na buben a třetí pán vyhrával hlavní melodii právě na ud.

Výlet do staré Mediny

Odpoledne po práci jsme se rozhodli udělat si výlet do staré mediny Cassablanky. Taxík z naší čtvrti Gironde stojí normálně 20 dh (asi 44 Kč), taxikář chtěl tentokrát 30, i když předtím hlásil, že to bude stát 20, tak dostal pětadvacet. Ach jo, nebaví mě se s nimi hádat.

Stará Medina je dost obvykle vypadající staré město arabského světa. V části s bazarem spousta obchodů, v odlehlých uličkách normální život a nepořádek.

Kočička

Z mnoha svých fotek mnoha zdejších koček vybírám mladého kocoura hlídajícího klec s kuřaty. Kuřata se nacházejí před malým krámkem, ve kterém jsou usmrcována, škubána a kuchána. Kocour hlídá, co spadne kolem a příležitostně si klec značkuje.

Casablanca bez Casablanky

Marek Prokop mě na Facebooku upozornil, jak se správně píše Casablanca a jak se v češtině skloňuje. Připojil odkaz na http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=370 , kde to je vysvětleno. A ještě Markova citace:
"Jen pro pořádek, v psané podobě je skloňování Casablanca bez Casablanky správné, kdežto Kasablanka je nejspíš nesmysl. (Píšu to sem, protože na Posterous neumím přidat komentář.)"

Země na můj způsob

Zdá se, že při výběru Maroka jsem správně natrefil na zemi, kde si významně rozšířím svou sbírku vlastěních fotografií koček a skládek. Zde je to o to příjemnější, že ušetřím hodně kilobajtů, neboť spousta fotek bude patřit zároveň do obou kategorií.

Jenom kytek na focení tu moc není. Budu muset někdy vyjet mimo město. Mimochodem i po ztrátě běžného foťáku jsem neustoupil ze svého japonského způsobu focení, pouze všechno fotím na iphone.

Druhá největší mešita na světě

Konec dnešní odpolední procházky mířil k mešitě Hassana druhého. Stojí na břehu moře a je to skutečně obrovitá stavba. Není divu, že se ani nevejde na fotku. Minaret, který spíše než klasický minaret připomíná věž křesťanského kostela, měří 200 metrů. Jde o bezkonkurenčně nejvyšší minaret na světě a o nejvyšší budovu v Maroku. Staví se od roku 1980 a projekt celého komplexu ještě není finalizován, ačkoli samotná mešita už je zřejmě dokončena.

Ačkoli do mešity by měli mít přístup i nevěřící, lifroval nás policista z mešity už po pár krocích. "Jste muslimové?" zeptal se lámanou angličtinou. Já jsem rovnou s úsměvem prohlásil, že nikoli, Tomáš chtěl chvíli předstírat, že je. Vydrželo mu to asi deset sekund. Panu pistolníkovi jsme poděkovali a šli jsme se ven obout.

Fascinující je u mešity oceán. Veliké vlny narážejí na skaliska pod mešitou, oblétávají je velcí racci a arabští kluci se vydávají na pobřeží obnažené odlivem.

Aktualizace: informace o tom, že mešita je na světě druhá největší, pochází z průvodce Rough Guide. Oproti tomu Lonely Planet podle Wikipedie tvrdí, že mešita je na světě největší třetí.

Reklama na mléko

Ve staré medině v Casablance není moc místa na billboardy nebo velké reklamy. Upoutávky na hudební školu, na obchod s mobily i na mlékárnu jsou tu prostě nakreslené na zdi. Zaujalo mě podání a mírně naivní styl. Lépe bych to ale nenakreslil

Zmatená poloha podle wifi krabičky

Když jsem pod střechou, tak tady nefunguje GPS. Mobil se potom snaží uhodnout moji polohu podle připojení na známou a lokalizovanou wifi síť. Proto se rozhodl, že jsem místo Maroka kdesi na jihu Prahy. Tu wifi krabičku totiž přivezl Tomáš z domova. Doma mu fungovala a byla jaksi zapsána do databáze lokalizovaných wifi krabiček. Programátoři těchhle databází lokací wifin zřejmě nepočítají s tím, že by je někdo převážel na jiný kontinent.

Výhled z okna

Bydlíme v Casablance mezi starou a novou medinou, v oblasti Gironde. Není to tady venku moc útulné, ale aspoň svítí sluníčko a je kam chodit na procházky.

Kočička dne

Chodníky se tady moc neuklízejí. Ořezané fíkusové větve se válejí na chodníku určitě několik týdnů. Dobré pro kočičky, mají si kde hrát na schovávanou.

Pracovní den

Protože jsme do Maroka jeli hlavně pracovat a bouchat do svých počítačů, dnešní den byl převážně pracovní. Vařím si k tomu zdejší marocký zelený čaj (bez máty, tu jsem nesehnal), nebo žlutý Lipton potištěný arabskými písmenky. Prostě jako v práci.

Včerejšek jsme kromě práce docela dost diskutovali. V šesti lidech už je to docela hukot. Napřed jsme probírali problematiku duševního vlastnictví (překvapivě jsem se ocitl na straně mírného zastánce některých copyrightů) a v podvečer jsme se krásně pohádali o to, zda může existovat vysoce výnosný krátkodobý a málo rizikový investiční nástroj. Naštěstí tomu nikdo z nás pořádně nerozumí, a tak si můžeme dobře popovídat.

Tagine de foie aux épices

Objevili jsme v dosahu našeho bytu jedinou pořádnou restauraci. Byv tu při vybírání z menu sám bez slovníku, zapíchnul jsem prst do nejdražší nabídky z Tagunů. Přinesli mi tohle, ještě přede mnou sundali kuželovitou vysokou pokličku.

Měl jsem štěstí. Už dlouho jsem si říkal, že bych si měl někde doplnit vitamíny. Tohle jídlo mělo v základu játra, asi hovězí, dobře dušená. Chutnalo to báječně, omáčka byla z petržele, rajčat a zelených oliv.

Trochu mě překvapilo, že jsem ve zdejších jídlech ještě nezaznamenal některá orientální koření jako čerstvý koriandr nebo římský kmín. Tohle taky není orientální země. Jsem v Maroku, v Maghrebu. Tohle je země západní a francouzská, minimálně svou kulinářskou tradicí. Řekl bych.

Tuhle položku z menu taky nemáme

Něco tady v Maroku musí být nastaveno zvláštně špatně. Nevíme, co to je, ale setkáváme se v restauracích velmi často se zvláštním úkazem: na jístku mají spoustu položek, které ve skutečnosti nenabízejí. Když si to chceme objednat, tak personál vrtí hlavou a s nejrůznějšími výmluvami vysvětlí, že to nemají. Normálně se to stává tak u poloviny položek, ale jsou podniky, kde nemají prostě nic kromě jedné nebo dvou věcí. Proto si tu tak často dávám kuře nebo omeletu.

Nevíme, čím to je, ale je to tady v Casablance tak široký jev, že máme chuť to generalizovat a hledat nějaké příčiny. Třeba to jsou polostátní podniky a někdo jim nakazuje mít menu široké, ale pak to nehlídá. Nebo jsme tu v blbé dny či hodiny, možná ty produkty trpí sezónností. Něco podobného se občas stává u taxíků. I když jsou prázdné, odmítnou svézt.

Tahle fotka je z jedné hospůdky ve francouzském stylu, kde i přes nabouchané menu měli opět jen tu omeletu.

Taxi petit

Casablanca postrádá cosi jako organizovanou veřejnou dopravu. Jezdí tu sice pár městských autobusů, ale skoro je není vidět, zastávky tu nejsou a vyznat se v nich taky nejde. Cestování po městě se tak realizuje převážně prostřednictvím malých taxíků. Jsou všechny červené, na střeše mají zahrádku na zavazadla a na zahrádce nápis Petit taxi.

Jezdit taxíkem bez důkladné znalosti francouzštiny je poněkud obtížné. Hlavní trik místních taxikářů spočívá v tom, že turistovi prostě nezapnou taxametr a na konci požadují trochu moc peněz. Nebo taxametr na žádost zapnou, ale mají v něm nastavené jakési "turbo" (kamarádi referovali). Že nás taxikáři berou na hůl, se dá poznat prostě podle toho, že na přibližně stejnou vzdálenost požadují pokaždé jiné ceny. Zatímco starý férový taxikář sveze podle taxametru za 11 dh, jeho mladší kolega se nechal uhádat jenom za 30, přičemž jeho otevírací nabídka byla 70. Parchant :-). Kdyby to pro nás nebylo všechno docela laciné (třeba i v porovnání s pražským lístkem na tramvaj), tak bychom to asi nesli těžce.

prispevek

Podařilo se mi v nestřeženém okamžiku pořídit velmi vzácnou fotografii autora tohot blogu. Myslím, že tím končí jakákoliv polemika o jeho osvícenosti.

Otry

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt