Cesty Yuhůovy > Indie 2012 > národní park Periyar

 

V parku Periyar

Konečně mám chvilku něco napsat. Sedím na verandě jakéhosi domu u přírodní rezervace Periyar. V poledne jsem se rozloučil s Jeronýmem a Magdou a dál se vydávám po Indii sám. Hned jsem se nalepil na nějaké celkem milé holky, jednu Litevku a jednu Rakušanku, které taky jely do Periyaru. Všechno vyšlo a panuje tu veliká pohoda.

Kočička dne

Relativně mrzutý kocour na dvorku domu, v němž bydlím, je první kočkou zachycenou v Periyaru. Mňau, vrňů.

Odpočinek v Kumili u Periyaru

Zůstal jsem teď pár dnů v horách ve vesničce Kumili u národního parku Periyar. Pokud zrovna organizovaně nešlapu po parku nebo do pedálů půjčeného kola, tak sedím na verandě svého "homestaye" a zkouším pracovat, aspoň na tom, co mi můj iPhone s připojenou klávesnicí dovolí.

Včera přijely čtyři Němky, príma holky. Taky dva Němci. Potkali se všichni náhodou tady na autobusáku a došli až sem. Večer, protože neumím moc německy (kromě toho, co mě naučila Ála), kolegiálně přepnuli svůj konverzační jazyk na angličtinu, abych jim rozuměl a mohl se zapojit. Konečně jsem zase mohl normálně mluvit a poslouchat. Už jsem měl za dva týdny v Indii strach, že je moje angličtina nějaká slabá, protože těm Indům tady moc nerozumím. Ale po rozhovoru se svými novými německými kamarády jsem se hodil do klidu, protože anglicky uměli výborně, rozumím jim všechno, a tak tedy chyba nebude na mém přijímači.

Dneska sedíme na terase a máme čtecí a psací den. Vlevo Julia, vpravo Mara, medičky.

Stopem

Nakonec jsem začal jezdit i po téhle zemi stopem. Sjel jsem na půjčeném kole z obrovského pohoří (myslím, že se jmenuje Kardamonové hory) a nějak jsem nedomyslel, že to budu muset do setmění vyšlapat zpátky. Netušil jsem totiž, že to bude takový sešup, možná i stovky metrů převýšení.

Prohlédnul jsem si spodní část přečerpávací elektrárny a pak jsem musel i s kolem nahoru stopovat. Projela spousta aut i pár kobyl a pak mě za šest minut vzal náklaďák. Hodil jsem kolo na korbu (doslova) a už se jelo. Nahoru se naložený náklaďák šinul asi patnáct minut. Cestou řidič zastavoval a krmil rodinky opic přísedící u silnice.

Náhodně objevený chrám

Hinduistický. S oltáři a zvláštními stavbičkami u cesty. Ještě nebyl dokončený, všude dlaždičky a cihly, ale lidé už se do něj chodili modlit. Modlili se tak docela křesťansky, se sepjatýma rukama. Moc se nedivím Vasco da Gamovi, že když prvně dorazil sem do Indie, považoval hinduismus za odrůdu křesťanství, s těmi jejich oltáříčky.

Indická botanická konstanta

Kytka, která tady roste prostě všude. Jak v suchém Bangalore, na čajových plantážích Cootoonu, na pobřeží u lagun i v národních parcích Bhadra a tady v Periyaru (fotka je z vrcholových partií Kardamonského pohoří). Latinsky lantana, česky libora, druhové jméno si nepamatuji.

Prvně jsem ji viděl ve Středomoří vysazovanou do květníků u silnic. Tady v Indii dosahuje místy až keřového vzrůstu a kvete mnoha barvami.

Nejlepší na tom bylo, že vůbec nešlo o turistické místo. Náhodně objevený chrám cestou na kole, nad malou přehradou. Zatím nejlepší jako-duchovní zážitek z téhle cesty.

Poblíž divokých slonů

Zapomněl jsem blognout, že jsem se byl dvakrát organizovaně podívat v rezervaci Periyar s nadějí, že uvidím nějaká zvířata, zejména slony. Nakonec z toho byly hezké procházky (až na to, že jsme šli moc pomalu, čekajíce na pomalejší členy výpravy). Viděli jsme hodně opic, zvláštních veverek, ptáky, ale slony ne. Má jich v téhle rezervaci žít na tisíc, evidentně dobře schovaných. Na jedné "loučce" jsme deset minut seděli a čekali, jestli přijdou. Frkali na sebe a lámali větve v lesíku na úpatí protějšího kopce, ale na volné prostranství sloni nevyšli.

Všude se válel sloní trus a na kraji křoví pokámané větve.

Celkově je prales v Periyaru velmi světlý. Žádné liánové husto, jak jsem čekal. Na mnoha místech připomíná spíš savanu s občasnými starými stromy a izolovaným bambusovým houštím. Připisuji to právě managementu slonů, kteří si udržují lesík ve formě svých oblíbených prostupných trávníků. Dost jinak je to v hlubokých údolích, kde roste bambus, který slonům chutná. Tam jsou sloní stezičky překvapivě úzké.

Středem rezervace se táhne údolní nádrž, nedávno postavená. Trochu od sebe izoluje jednotlivé kopce, ale vytváří romantická zákoutí a zvířatům vodu na pití.

Vrcholové partie parku jsou odlesněné, výška přes dva tisíce metrů asi už lesu nesvědčí. Bylo hezky vidět, jak jsou Kardamonové hory a celý národní park rozhlehlé.

 

Cesty Yuhůovy: Turecko - Maroko - Indie - Portugalsko - Rozcestník a kontakt